Jdi na obsah Jdi na menu
 


HISTORIE HUDBY:Malé divadlo hudby bylo po celou dobu 60. let (od svého vzniku v roce 1962 na půdě hudebněhistorického oddělení Moravského muzea kde neslo název Malé divadlo hudby a poezie) spjato s kvasem nových kompozičních technik a navíc usilovalo díky svému zaměření i o synkretické působení. Tak se v několika sezónách výrazně zformovala dramaturgie, která navazovala na činnost jednotlivců a souborů (Musica nova, Studio autorů) a přenášela podněty z hudby do širších souvislostí. Dramaturgie tohoto vpravdě avantgardního divadélka o tom svědčí dostatečně. Na tyto pořady navazovaly jednotlivé monograficky pojaté sondy do díla významných zástupců hudby 1. a 2. poloviny 20. století. Největším přínosem dramaturgie Malého divadla hudby a poezie (název se později změnil a poezie opustila jak označení instituce, tak i obsahovou náplň) byly hudební recitály a pořady kombinující hudbu, výtvarné umění a poezii. V Malém divadle hudby odeznělo v letech 1965-1972 několik pozoruhodných recitálů souboru Due Boemi di Praga (J. Horák a E. Kovárnová) s premiérami českých a slovenských skladatelů (J. Bárta, J. Klusák, A. Piňos, A. Parsch, R. Růžička, B. Řehoř, M. Štědroň, L. Kupkovič) a s řadou novinek, které ambiciózní soubor svou vynikající a témbrově vynalézavou hrou získal od významných představitelů soudobé hudby. Due Boemi přitom postupovaly instinktivně jednak v širším a stylově těžko diferencovaném pásmu, v němž splývaly skladby zvolna se rozpadající pomyslné jednoty Nové hudby 60. let se skladbami navazujícími na poslechový typ až hindemithovské koncertantnosti. Kromě toho docházelo zásluhou spolupráce dramaturgie divadla s umělci i k vysloveně avantgardním a experimentálním sondám. Jednou z nich např. bylo pozvání rakouského skladatele a výtvarníka Anestise Logothetise jehož grafické partitury Due Boemi v divadle hudby za jeho účasti realizovali. Po koncertě následovala diskuse, která vyjasnila řadu otázek tzv. grafické hudby a orientovala výrazně i brněnské skladatele, kteří se večera zúčastnili. Jiným takovým typem improvizace s využitím grafických impulsů byl večer hudebních grafik brněnského malíře Richarda Bruna opět realizovaný souborem Due Boemi. Cesty moderní poezie k výtvarnému umění, grafice a ke zvuku sledoval na půdě divadla hudby dlouhodobě a v několika hojně navštěvovaných cyklech výtvarný teoretik Jiří Valoch. Jeho zásluhou proběhly reprezentativní antologicky pojaté večery experimentální poezie, jejíž fónická část se stala východiskem pro společné počiny s hudebníky. Valoch promítal ke svým pořadům řadu diapozitivů a improvizoval jednorázové výstavy před přednáškami a po jejich ukončení. K některým pořadům vyšly i samostatné tisky s ukázkami grafiky (např. k akustickým kresbám pražského výtvarníka Mojmíra Grygara). Z této dlouhodobé spolupráce vznikla pevná vazba mezi experimentálně orientovanou výtvarnou teorií a výstavní činností (J. Valoch působil od poloviny 60. let v brněnském Domě umění, kde prosazoval právě experimentální grafiku a výtvarné projevy 2. poloviny 20. století). Výsledkem toho a vzájemného poznání tvorby byla např. výstava Partitury, která shromáždila řadu hudebních grafik a graficky pojatých hudebnin, ale i přímá účast J. Valocha při organizaci některých hudebních happeningů. Kromě recitálů souboru Due Boemi došlo k řadě debutů, improvizovaných koncertů - vernisáží, hudebních pořadů s živými výkony a často pro tyto produkce komponovanými útvary jepičího života. Tak například na koncertě Malého divadla hudby debutoval tehdy začínající kytarista Martin Mysliveček, několikrát vystoupil při svých československých návštěvách vynikající německý pianista Peter Roggenkamp z Hamburgu, který soustavně prováděl i českou tvorbu (A. Piňos, J. Klusák) a v divadle hudby velmi zajímavý recitál německé experimentálně orientované tvorby 60. let za účasti jednoho z představovaných skladatelů Norberta Linkeho. O Roggenkampovi ještě uslyšíme v souvislosti s expozicí experimentální hudby, pro kterou připravil československou premiéru sonát a interludií Johna Cage. Častým hostem divadla hudby byl Pavel Blatný, který na mnoha večerech propagoval tvorbu na pomezí jazzu a artificiální hudby. Seznamoval brněnskou hudební veřejnost jemu vlastním bravurním komentátorským projevem s mnoha novinkami z festivalů, jichž se vesměs osobně zúčastnil jako provozovaný skladatel. Mezi hudbou, literaturou, scénickým čtením, happeningem a "akustickým divadlem" (označení Josefa Berga) se pohybovala v Malém divadle hudby celá řada produkcí. Uveďme za všechny Dějiny hudebního experimentu v Praze a na Moravě Aloise Piňose a Josefa Berga, které se staly východiskem k dalším produkcím tohoto typu a našly své pokračování na přelomu 60. a 70. let. Pominout nelze ani značnou expanzi rockové hudby, označované tehdy jako beat a soustředěné do pořadu tzv. Beat clubu. Zde se během několika let zformoval kádr několika schopných popularizátorů této hudby a v pořadech Beat clubu (byly vždy vyprodány a vytvářely značnou popularitu divadla hudby) se objevovaly - zatím neorganicky - i prvky avantgardně a intelektuálně zaměřeného rocku. Je třeba říci, že bariéra mezi tehdejší nonartificiální a artificiální hudbou byla snad ještě větší než dnes a že jen málokdo z tehdejších skladatelů mladé a střední generace uvědoměle zaregistroval takové pořady divadla hudby, jako byl nekriticky a bez patřičného stylového zařazení prezentovaný, ale nadšeně konzumovaný Cpt Beefheart a celá řada undergroundových skupin. Stejně tak téměř bez ohlasu z druhého - onoho "vážného" břehu zůstaly rockové opery (Tommy, Hair, Wizzard of Oz, Jesus Christus Superstar), a též již od začátku 60. let uváděné průřezy americkými muzikály, jejichž počet se blížil během desetiletí ke dvěma desítkám. 60. léta byla odlivem jazzu, odsunutého rockem. Přesto jazz měl v dramaturgii divadla výrazné postavení díky houslistovi Janu Beránkovi, který systematicky seznamoval s nejlepšími představiteli jazzu 50. a 60. let a neopomíjel ani přechod od mainstreamu a progresivnějším a vysloveně avantgardním koncepcím. Zvláštní místo měla v brněnském divadle hudby poezie. V této souvislosti je třeba objasnit specifickou situaci Malého divadla hudby a poezie, které nikdy nebylo divadlem sítě Supraphonu, jako byly např. na Moravě filiálky Supraphonu v Ostravě a Olomouci, které přebíraly z velké části repertoár mateřského centra. Spojení s ústavem, koncentrujícím jednak celý janáčkovský pramenný tezaurus, jednak velké bohatství hudby minulosti od starých tisků, rukopisných tabulatur, zámeckých, klášterních a kostelních sbírek až k autografům Beethovena, Salieriho, Glucka, Dvořáka, Brahmse aj., umožnilo mnohem dynamičtější hudební koncepci, než jaká vládla v oficiálních divadlech hudby. Charakter jakési experimentující laboratoře se projevil jak v systematické orientaci na hudbu po roce 1945 - v tomto směru nejvíce - tak i v občasném uvádění památek hudby z ústavních fondů v živé reprodukci, záhy konfrontovaných s novými interpretačními trendy (N. Harnoncourt, mající přímý kontakt na Ústav dějin hudby Moravského muzea, host brněnského kolokvia Musica antiqua 1967 nebo Eduard Melkus a další interpreti specializovaní na provádění a realizaci hudby 16. a 17. století). I poezie tedy patří aspoň zmínkou do hudební scény Brna 60. let. V Malém divadle hudby vedle sebe působilo několik významných a soupeřících tendencí, z nichž některé byly spojeny osobnostmi přesahujícími úzké směrové nebo stylové zaměření. V divadle často zněla poezie francouzských neosurrealistů v překladech Pavla Řezníčka, který uváděl nejčastěji Benjamina Pétera, ale vracel se i k dalším předválečným a meziválečným sondám (Breton, Jarry). Polohu krajního experimentu zastupoval Jiří Valoch, a to od dadaismu až po oblast fónické poezie. Zvláštní kapitolu tvořily sondy do české a světové literatury Jiřího Veselského. Tento historizující literát až demlovské posedlosti obohacoval divadlo řadou objevů z dějin české i světové literatury. Humor pramenící v dada a směřující k happeningu měl v divadle rovněž výrazně zastoupenou pozici. Jednak byl zastoupen večery naivistů (básníci čistého srdce - Karel Fuksa shromáždil na několik produkcí insitního veršovce Jožu Mrázka-Hořického spolu s poetickým demiurgem Janem Novákem, považujícím se za absolutního a vyzývajícího na básnické souboje básníky formátu Skácela a Mikuláška, ale i traverzy ohýbajícího, mince překusujícího a spolu s tím vším odříkávajícího vlastní veršíky siláka Františka Kocourka) jednak počínajícími happeningy (Bergovy a Piňosovy Dějiny hudebního experimentu v Praze a na Moravě v premiéře a repríze, happening Miloše Štědroně a Arnošta Parsche). S divadlem souvisí i začátky Divadla na provázku, které zde uvedlo premiéru inscenace Smrt (Baudelairova báseň v režii Evy Tálské s hudbou Miloše Štědroně). Malé divadlo hudby a poezie obohatilo profil brněnské hudební scény, zformovalo jakési volné sdružení brněnských umělců (bylo mezi nimi samozřejmě značné procento grafomanů, pozérů a nejrůznějších odrůd skladatelů Foltýnů, ale také hodně těch, které tato atmosféra přivedla na cestu tvorby a dala jim platně a výrazně promluvit). Ne náhodou se v literárních pamětech označuje toto sdružení jako brněnská bohéma a putuje mezi "brněnským Montmartrem" - tj. Francouzskou, Engelsovou, Cejlem a Malým divadlem hudby a poezie s nezbytnými zastávkami v brněnských hospodách Muzeu, Bellevue nebo U Šlechtičen v Etnografickém ústavu Moravského muzea (oblíbené to štaci Oldřicha Mikuláška). Z tohoto podhoubí vyrostly ojedinělé pokusy o syntézu a synkretické jevy, kterým se právě zde dařilo. Na malé ploše dílny se mohlo spojit mnoho z toho, co se míjelo v oficiálních institucích bez povšimnutí. Použitá literatura: Štědroň, Miloš: Josef Berg, skladatel mezi hudbou, literaturou a divadlem. Masarykova univerzita v Brně, Filozofická fakulta. Brno 1992.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

blbost

(alice sietlovska, 26. 7. 2008 11:14)

je to tady take tmave ze si pripadam jak emo todle to je katastrofa probuh vzdit tady to vypada jeste hur nez nekde u bezdaka v kontajneri nebo co...pane boze...probuh...kam sem se to dostala???styl emo nebo co...